KOLOREKTUM.CZ | SCREENING KOLOREKTÁLNÍHO KARCINOMU [ISSN 1804-0888]
česky | english | mapa webu
Pro veřejnost KOLOREKTÁLNÍ KARCINOM Základní pojmy

Kolorektální karcinom: Základní pojmy

Adenokarcinom – zhoubný nádor vzniklý ze žlázového epitelu (v této souvislosti z epitelu střevní sliznice, která vystýlá vnitřní povrch střeva).

Adjuvantní léčba – „zajišťovací“ léčba prováděná po základní léčebné metodě, nejvíce po radikální chirurgické léčbě, ale i po chemoterapii (např. u hematologických malignit) nebo po radioterapii (např. nádory krku). Cílem adjuvantní léčby je zničit případné zbytky choroby dříve, než se zvětší. V adjuvantní léčbě se používá některý typ medikamentózní léčby, radioterapie, popř. kombinace obou těchto způsobů.

Anastomóza (spojka) – spojení dvou volných částí dutého orgánu, jako je např. trávicí trubice, močovod apod. po resekci (vynětí) mezilehlé části orgánu s nádorem. Jeden výraz může popisovat, které části byly napojeny, např. gastroenteroanastomóza (napojení žaludku na střevo), ileotrasnversoanastomóza (napojení koncové části tenkého střeva na příčný tračník) apod.

Anémie – termín pro nedostatek červených krvinek nebo barviva hemoglobinu, který může mít různé příčiny. Může to být nedostatek stavebních kamenů pro výrobu krvinek, mohou to být ztráty krvácením, ale může to být také utlumení procesu tvorby krvinek vlivem jiné nemoci. Příznaky anémie jsou únava, slabost, dušnost, závratě, bolesti hlavy, podrážděnost, rychlý tep a další.

Antiemetika (léky proti zvracení) – tlumí či zcela odstraňují cytostatiky nebo radioterapií navozenou nevolnost a zvracení.

Benigní nádor – nezhoubný nádor. Jeho buňky zpravidla vytvářejí struktury, které se podobají strukturám výchozí tkáně, tyto struktury však nejsou zapojeny do struktury orgánu nebo tkáně. Benigní nádor má většinou ostré ohraničení, nevytváří metastázy. Pokud při svém růstu tlakem neohrožuje funkci důležitých orgánů, není zpravidla životu nebezpečný. Léčba je zpravidla chirurgická: pokud je nádor odstraněn celý, nedochází zpravidla k recidivě. Viz také maligní nádor.

Biopsie – odběr vzorku tkáně k histologickému vyšetření, aby bylo možno potvrdit nebo vyvrátit podezření na nádor (viz morfologie nádorů).

Cílená biologická léčba – využívá obranyschopnosti organismu k boji proti rakovině díky tomu, že jsou v současné době lépe známé struktury a pochody na povrchu i uvnitř buňky. Vědci se snaží nacházet takové molekuly a pochody, které jsou specifické pro nádorové buňky (v buňkách normálních tkání se buď nevyskytují vůbec, nebo jen v malé míře) a vyvinout léky cílené na tyto molekuly a pochody. I když i léky používané k cílené biologické léčbě jsou provázeny řadou nežádoucích účinků, je četnost výskytu i závažnost těchto nežádoucích účinků významně nižší než při chemoterapii.

Crohnova nemoc – chronické zánětlivé onemocnění postihující nejčastěji oblast spojení tenkého a tlustého střeva.

Cytostatika (chemoterapeutika) – léky užívané k léčbě (chemoterapii) zhoubných nádorů. Potlačují růst nádorových buněk a jejich dělení. Protinádorová chemoterapeutika působí různými mechanismy na struktury, které jsou obecně přítomny ve všech buňkách a jsou nutné pro jejich přežití. Jde zejména o poruchy deoxyribonukleové kyseliny (DNA), která nese genetickou informaci nebo ovlivňují buněčné struktury nutné k dělení buněk – výsledkem je zastavení růstu nebo smrt zasažených buněk. Většina těchto látek působí převážně na buňky, které rostou a dělí se, což však nejsou jen buňky nádoru, ale i buňky zdravých tkání. Protinádorová chemoterapie má proto řadu nežádoucích účinků (změny v krevním obrazu, změny na sliznicích zažívacího traktu, alopecie, průjem atd.).

Endoskopie – vyšetření vnitřních orgánů zrakem pomocí optických přístrojů – endoskopů. Jedná se buď o pevné (neohebné, rigidní) trubice nebo o trubice ohebné, v nichž je obraz přenášen skleněnými vlákny (fibroskopy). Endoskopy umožňují provedení biopsie, či jednoduchý chirurgický výkon. Speciálním typem endoskopie je kolonoskopie, při které se vyšetřuje vnitřní povrch tlustého střeva.

Epitel – vrstva buněk, která pokrývá povrch těla, jednotlivých orgánů i tělních dutin.

Familiární adenomatózní polypóza – dědičné onemocnění tlustého střeva s výskytem četných polypů a adenomů (řádově v tisících), které se později mohou zvrhnout v maligní nádor.

Hereditární nepolypózní kolorektální karcinom (Lynchův syndrom) – dědičné onemocnění, které se projevuje vznikem mnohačetných zhoubných nádorů většinou v mladém nebo středním věku. Nejčastěji vznikají z buněk sliznic tlustého střeva, dělohy a z mazových žlázek v kůži. Dalšími lokalizacemi mohou být vaječníky, žaludek, tenké střevo, játra, žlučové cesty, horní močový trakt, mozek, prostata.

Histologie – v tomto kontextu zkrácené označení pro histologické vyšetření, při kterém je zkoumán celistvý vzorek tkáně.

Hormonální léčba – nádory, které vycházejí z orgánů, které jsou závislé na hormonálních podnětech (mléčná žláza, prostata, děložní sliznice) si tuto závislost mohou zachovat, pak je u nich možná hormonální léčba. Závislost na hormonech je dána přítomností hormonálních receptorů uvnitř nádorové buňky. Pokud hormon pronikne do buňky, spojí se s receptorem a tento komplex pak může nastartovat změny vedoucí k růstu a dělení nádorových buněk. Hormonální léčbu by bylo možno v principu označit i za cílenou biologickou léčbu. Hormonální léčba má méně nežádoucích účinků než chemoterapie a je proto lépe snášena. Hormonální léčba se podává dlouhodobě, v adjuvantní léčbě několik let, při léčbě pokročilého/metastatického onemocnění po celou dobu účinnosti. Užívá se zpravidla samostatně nebo v sekvenci po chemoterapii.

Chemoradioterapie – kombinace chemoterapie a radioterapie. Některá chemoterapeutika zvyšují účinnost ozáření a podávají se proto současně s radioterapií. Podávání léků během radioterapie záleží na zvoleném režimu – některé léky se podávají například jednou týdně, jiné méně často, léky ve formě tablet se mohou podávat pouze v ozařovací dny (od pondělí do pátku), jiné i o víkendech.

Chemoterapie – způsob léčby, při které se používají cytotoxické (pro buňku jedovaté) nebo cytostatické (růst a dělení buněk zastavující) látky. Protinádorová chemoterapeutika způsobí různými mechanismy poruchy deoxyribonukleové kyseliny (DNA), která nese genetickou informaci nebo ovlivňují buněčné struktury nutné k dělení buněk; výsledkem je zastavení růstu nebo smrt zasažených buněk. Většina těchto látek působí pouze na buňky, které rostou a dělí se, což však nejsou jen buňky nádoru, ale i buňky zdravých tkání. Protinádorová chemoterapie má proto řadu nežádoucích (vedlejších) účinků (změny v krevním obrazu, změny na sliznicích zažívacího traktu, vypadávání vlasů, průjem atd.). Chemoterapie proto probíhá v léčebných cyklech, přestávky v léčbě umožňují, aby se zasažené zdravé tkáně „vzpamatovaly“ – zdravé tkáně zpravidla mají lepší schopnost regenerace.

Chirurgická léčba – u většiny nádorů představuje základní léčebný přístup, úplné odstranění nádoru pak zpravidla bývá předpokladem vyléčení nádorového onemocnění. Protože nádory rostou infiltrativně – výběžky nádoru pronikají do okolní tkáně, musí chirurg odstranit nejen makroskopicky viditelný nádor, ale i okolní tkáně. Patolog pak mikroskopicky vyšetřuje i okraje resektátu (odebrané tkáně) a určuje, zda byl nádor skutečně odstraněn celý. U některých nádorů se provádí u lymfadenektomie (odstranění regionálních lymfatických uzlin) v nichž by mohly být lymfogenní metastázy.

Infuzní pumpa – přístroj, který zajišťuje, aby infúze (viz intravenózní podání) do žíly odkapávala stanovenou rychlostí a signálem upozorňuje, že je infúze ukončena, popř. že neodkapává (při ucpání jehly/kanyly, popř. pokud se jehla/kanyla dostane mimo žílu). Při intraarteriálním podání zajišťuje dostatečný tlak, který musí být vyšší než tlak krve v tepně.

Intravenózní (nitrožilní) podání léku – zřejmě nejčastější způsob aplikace protinádorové medikamentózní léčby. Injekci je možné dát do kterékoli povrchové žíly. Lékař může lék podávat injekční stříkačkou (to se někdy označuje jako bolus, bolusové podání), nebo lék do žíly odkapává (infúze). Infúze se podává v případě, kdy je lék nutno naředit do většího množství tekutiny, aby nedráždil žílu, nebo pokud je předepsána delší doba podávání (například 30 minut, či déle). V některých případech se podává kontinuální infúze, která trvá řadu hodin nebo i několik dní.

Karcinoid – nádor vnikající z rozptýlených buněk s vnitřní sekrecí hormonů (s endokrinní funkcí), vyskytuje se často v apendixu (červovitém přívěsku slepého střeva), ale i jinde v trávícím či dýchacím systému. Může produkovat různé látky, které vyvolávají vzdálené příznaky. Zpravidla se chová jako nádor nezhoubný, jsou však i zhoubné varianty.

Karcinom – zhoubný nádor (nebo maligní nádor) z epitelových buněk.

Karcinom in situ – počáteční stadium karcinomu, kdy nádorové buňky ještě nepřestoupily přes bazální membránu (nebuněčná vrstva, která odděluje epitelové buňky od podpůrných tkání orgánu). Nádorové buňky tak dosud nemohly proniknout do lymfatických nebo krevních cév a nevznikly tak metastázy.

Katetr – tenká ohebná trubička, která se umísťuje do těla a umožňuje podávání tekutin do těla nebo jejich odstraňování z těla nebo umožňuje ponechat přístup pro pozdější podávání injekcí, pokud je zaveden do žíly.

Kolonoskopie – speciální typ endoskopického vyšetření. Podrobnosti najdete na stránce Primární screeningová kolonoskopie.

Kolostomie – vyústění tlustého střeva na přední stranu břišní, kde je stolice odváděna do zvláštních kolostomických sáčků. Kolostomie se provádí v případě, že po resekci tlustého střeva není možné provést anastomózu, v některých případech je však možné anastomózu provést později a kolostomii zrušit. Trvalá kolostomie je nutná vždy, pokud byl při operaci konečníku (rekta) odstraněn i svěrač (sval, který uzavírá konečník, aby nemohla odcházet stolice).

Léčba bolesti – Mezinárodní asociace pro studium bolesti (International Association for the Study of Pain) definuje bolest jako „nepříjemný smyslový a emoční prožitek, spojený se skutečným nebo potenciálním poškozením tkáně nebo popisovaný v pojmech takového poškození. Bolest je vždy subjektivní“. Cílem léčby bolesti je odstranění či výrazné zmírnění bolesti a dosažení co nejlepší kvality života nemocného.

Léčba monoklonálními protilátkami – dříve se protilátky pro léčebné účely získávaly od zvířat, kterým byla podávána cizorodá látka (například hadí jed). Kromě požadované protilátky (například proti hadímu jedu) však sérum obsahovalo velké množství jiných protilátek, což způsobovalo řadu komplikací. Dnes se průmyslově vyrábějí protilátky vytvářené jedním buněčným klonem (monoklonální protilátky) zaměřené specificky proti jednomu antigenu, například proti buněčnému receptoru. Protilátka je bílkovinné povahy a pokud člověku podáme protilátku vytvořenou zvířecími buňkami, může být organismem rozpoznána jako cizí antigen, což vede k nežádoucím reakcím. Vědci již dokáží kombinovat malou část zvířecí protilátky (část rozpoznávající antigen) a větší část lidské protilátky - takovým protilátkám se říká chimérická protilátka (s relativně velkou zvířecí částí) nebo humanizovaná protilátka (s nižším podílem zvíření části). Při jejím použití je riziko reakce na podanou protilátku výrazně sníženo. Některé nové protilátky již obsahují pouze lidskou bílkovinu (humánní protilátky).

Lymfadenektomie (odstranění lymfatické uzliny) – zákrok, kdy je lymfatická uzlina odstraněna a vyšetřena, zda jsou v ní přítomny nádorové buňky.

Lymfom – zhoubný nádor tvořený různými typy lymfocytů (skupina bílých krvinek se skládá ze dvou hlavních podskupin, velkých bílých krvinek, neboli granulocytů a malých bílých krvinek, neboli lymfocytů). Lymfocyty se ve zdravém organismu nalézají jak v kostní dřeni, tak v lymfatických uzlinách.

Maligní nádor – zhoubný nádor. Tento nádor je tvořen rakovinnými buňkami, které se nekontrolovaně množí, napadají okolní tkáně a šíří se do vzdálených míst v těle, kde vytvářejí metastázy. Viz také benigní nádor.

Medikamentózní léčba – vedle chirurgické léčby a radioterapie se v léčbě nádorů uplatňuje rovněž podávání různých léků, které dělíme do tří velkých skupin: protinádorová cytostatika (chemoterapeutika) (viz chemoterapie), hormonální léky (viz hormonální léčba) a léky biologické nebo cílené (viz cílená biologická léčba). Jednotlivé léky lze používat samostatně (monoterapie) nebo v různých kombinacích (polyterapie), popř. v kombinaci s ozářením (chemoradioterapie), v léčbě adjuvantní, neoadjuvantní, či v různých liniích léčby hematologických nebo pokročilých/metastatických solidních nádorů.

Metastáza – druhotné nádorové (rakovinné) ložisko, kdy se nádorové buňky oddělily od svého mateřského ložiska a vytvořily nový nádor na jiném místě organismu. Vytvořením metastáz přestává být nádor lokalizovaným onemocněním a považuje se za onemocnění celého organismu.

Morfologie nádoru – určení typu nádoru a jeho dalších charakteristik. Podezření na nádor lze vyslovit na základě různých provedených vyšetření, jednoznačnou diagnózu je však lze stanovit teprve na základě morfologického vyšetření podezřelé tkáně. Morfologické vyšetření provádí patolog, který zkoumá nádor odstraněný při operaci nebo jeho vzorek získaný při biopsii.

Nádorové markery – skupina látek, které mohou být vylučovány nádorovými buňkami. Jejich hladina v krvi může být obrazem odpovědi nádoru na léčbu nebo naopak časným příznakem zhoršení onemocnění. Schopnost produkce markeru je u každého nádoru jiná, negativní výsledek vyšetření proto neznamená, že není přítomen nádor. Vyšetření markeru může být jedním z vyšetření při podezření na nádor, některé markery však mohou být zvýšeny i při nenádorovém onemocnění. Hlavním účelem vyšetřování markerů je sledování průběhu onemocnění (v případě, že nádor marker produkuje).

Neoadjuvantní léčba – podává se před plánovaným základním léčebným zákrokem, zpravidla před chirurgickou léčbou a někdy i před radioterapií. Cílem je zmenšení nádoru, aby operace byla umožněna (pokud je nádor inoperabilní) nebo usnadněna. Současně je cílem i snížení rizika, že se během operace uvolní nádorové buňky a rozšíří se do jiných tkání nebo orgánů. V neoadjuvantní léčbě se používá některý typ medikamentózní léčby, radioterapie, popř. kombinace obou těchto způsobů. Po operaci pak ještě může následovat adjuvantní léčba.

Patolog – lékař zabývající se změnami orgánů a tkání způsobených nemocí. Provádí pitvu zemřelých (autopsie), při které popisuje makroskopické změny na orgánech a tkáních a určuje (pravděpodobnou) příčinu úmrtí. Provádí rovněž makroskopické pozorování tkání odebraných při chirurgickém zákroku (operaci). Dále provádí mikroskopické vyšetření vzorků odebraných při pitvě (nekropsie), vzorků odebraných k vyšetření u živých osob (biopsie) a vyšetření vzorků z orgánů a tkání odstraněných při operaci. Pouze mikroskopické vyšetření může jednoznačně potvrdit, že se jedná o nádor, určit, zde jde o nádor benigní (nezhoubný) nebo maligní (zhoubný), určit typ nádoru a jeho další charakteristiky.

Paliativní léčba – léčba, jejímž cílem je komplexně zlepšit kvalitu života nemocného, zvláště pak v terminální fázi nemoci.

Podpůrná léčba – léčba, která není zaměřena přímo proti nádorovému onemocnění. Podpůrná léčba předchází nežádoucím účinkům vlastní protinádorové léčby nebo takové účinky mírní a protinádorovou léčbu tak umožňuje. Podpůrná léčba rovněž mírní příznaky nádorového onemocnění a vede ke stabilizaci nebo zlepšení kvality života.

Polyp – výrůstek (většinou benigní) vyčnívající ze sliznice.

Radioterapie – využití záření k léčbě nádorů (a některých nenádorových onemocnění). Radioterapie je až na výjimky léčbou lokální nebo lokoregionální, tzn. působí jen na omezenou oblast těla. Při radioterapii je využíváno elektromagnetické záření (gama záření radioaktivních prvků nebo X-záření lineárního urychlovače) nebo záření korpuskulární (částicové) – nejčastěji urychlené elektory (lineární urychlovač). Zdroj záření je buď mimo tělo nemocného ve vzdálenosti desítek centimetrů (teleterapie), nebo je přímo na kožním povrchu, či zavedením do tělesných dutin nebo do tkání (brachyterapie).

Rakovina – obecné označení pro více než 100 onemocnění, které se vyznačují nekontrolovaným abnormálním růstem buněk. Viz také maligní nádor.

Rakovina tlustého střeva a konečníku (někdy také označována jako kolorektální karcinom) – podrobnosti najdete na stránce Kolorektální karcinom.

Recidiva – opětovné známky nemoci, která již nebyla po léčbě prokazatelná. Může se jednat např. o lokální recidivu nádoru odstraněného při operaci, vznik metastáz apod. Viz také relaps.

Relaps – návrat aktivity onemocnění. Tento termín se používá u nemocí, u nichž je jasné, že je nelze jednou provždy z těla odstranit: u těchto nemocí lze léčbou dosáhnout pouze úplného vymizení příznaků nemoci (tzv. remise), nikoli však úplné odstranění všech zhoubných buněk z těla (vyléčení). Viz také recidiva.

Remise – období bez známek onemocnění po úspěšné léčbě, kdy pacient již netrpí žádnými příznaky. Remisi může následovat relaps; pokud se relaps neobjeví po dostatečně dlouhé době, lze hovořit o vyléčení (u nádorů většinou po 5 letech).

Rentgenové vyšetření – využívá schopnost rentgenových paprsků procházet hmotou. „Řídkými“ tkáněmi (plíce) při tom prochází lépe než tkáněmi „hustými“ (kost). Čím více paprsků vyšetřovanou částí těla projde, tím je na snímku oblast tmavší (plíce), kost pohlcuje paprsků nejvíce a je proto nejsvětlejší. Protože ostatní tkáně vykazují jen minimální rozdíly hustoty a na rentgenu by byly obtížně viditelné, používají se různé kontrastní látky, které „zvyšují hustotu“ vyšetřované tkáně. Kontrastní látka se aplikuje buď do tělesné dutiny (zažívací trakt, močový měchýř, ale např. i vývody různých žláz) nebo do cév. Kontrastní látky aplikované do žíly mohou obsahovat jod, na který může být pacient alergický. Na alergii proto vždy lékaře před rentgenovým vyšetřením upozorněte. Vyšetření bez použití kontrastní látky se označuje jako „nativní“. Obraz je zachycen buď na speciální film nebo je promítán na obrazovku. S nástupem CT, MR a dalších vyšetření se indikace některých rentgenových vyšetření výrazně omezují.

Screening – vyhledávání časného a léčitelného nádorového onemocnění. Podrobnější informace najdete na stránce Kolorektální screening.

Stent – trubička zavedená do nádoru střeva a vytvářející jakýsi tunel, kterým může střevní obsah znovu volně procházet a není tak nutné provedení kolostomie.

Tlusté střevo – více informací najdete zde.

TOKS – zkratka pro test okultního krvácení do stolice.

Ulcerózní kolitida – chronické onemocnění poškozující střevní sliznici a působící zánětlivé změny a vředy na jejím povrchu.

Ultrasonografie – patří k základním zobrazovacím diagnostickým metodám. Je založena na schopnosti ultrazvuku procházet tkáněmi a odrážet se v místech, kde se mění hustota tkáně, např. na hranicích orgánů či chorobných útvarech.

Zpracováno podle www.linkos.cz, oficiálního informačního portálu České onkologické společnosti.

 

Poslední aktualizace: 12. 1. 2015